Před vánoci jsem navštívil Levné knihy, tam byly ve dvou regálech vyrovnané Klausovy sebrané projevy a články, nazvané Rok první až Rok desátý. Pěkné bichle!

On každý Havlův projev taky nebyl přehlídka duchaplnosti, ale často (snad i většinou) tam vyhmátl podstatu něčeho. A celkově s veřejnými projevy víc šetřil. Z Klause čiší jednak puntičkářská shánčlivost, snaha nenechat ani jediné vlastní slůvko nazmar, všechno hezky otisknout (Vzpomněl jsem si teď při té příležitosti, že zamlada jsem holkám, které se mi líbily, psával básně. Nevím, jak moc byly podařené - nazpaměť je neznám, jen si pamatuju, že s většinou jsem byl celkem spokojený... Ale nenapadlo by mne schovávat si je - komu byly určeny, ten je dostal a konec.).

Klaus byl většinou sebestředný, rozvláčný a suchý, Zeman je sebestředný, rozvláčný a - co? Nedokážu pro to najít správný výraz: není suchý, ale ani šťavnatý. Společné mají jedno: rádi poslouchají sami sebe a to je jim zřejmě měřítkem - pro ně zajímavé = pro ostatní zajímavé. Schází jim pokora i vtip a to má obojí jeden společný kořen.