Mlado, u nás je průšvih, že děti, které mají různé potíže, které mohou mít vliv na školní docházku, nejsou včas zachycovány, zejména pokud pocházejí se sociálně slabších rodin. Úplně u nás chybí celý systém vyhledávání, diagnostiky a péče.

Pokud si někdo dítěte všímá, systematicky s ním chodí na potřebná vyšetření, pracuje s ním, spolupracuje se školou atd., tak většinou není problém. Vždyť kolik je tu přispěvatelek, které píší, jak jejich děti měly v 1. třídě problémy kvůli různým dys- a nakonec jsou z nich vysokoškoláci.

Jenže ne každý má na to (čas, inteligence, vzdělání, psychický stav), aby si všiml, že není všechno v pořádku. Ve školce si nemusejí všimnout taky, třeba prostě proto, že dítě chodí jednou za měsíc, protože rodiče nepracují a nemají na autobus, aby dítě přivezli častěji. A když konečně dorazí, dítě celý den pláče, tak ho zase vyreklamují a další měsíc ho nevidí.

Zdá se nepochopitelné, že třeba těžké mentální postižení se odhalí až v 5 letech a v podstatě jen díky extrémně aktivní učitelce (která zajistí všechno včetně termínu vyšetření a spolupráce sociálky a úřadů, aby dítě na vyšetření opravdu dorazilo, což se napotřetí podaří). Pediatře i matce připadá zcela v normě, sousedi ho považují za nevychované...
Natož různé "drobnější" a méně nápadné poruchy – ty se třeba začnou odhalovat až ve škole, zatímco dotyčné rodiny vůbec neřeší, neboť je ani nenapadne, že by mohl být problém.
Stačí, aby dítě bydlelo mimo velké město a bylo z patologického prostředí...
...a najednou má učitelka na ZŠ ve třídě dítě, které se jí 3x denně pokálí, 2 neodhalené poruchy učení středního kalibru a 2 lehčí. Než se podaří zjistit, co mají dotyčné děti za problém, jsou tu v lepším případě vánoce...