No moje zkušenost je tak něco přes 4 roky stará. Já ani ke genetičce vlastně nešla. Mně jen zavolali že výsledek je pozitivní a že mně objednali na genetiku. (taky dobrý ) Byla jsem zrovna s dítkem v nějakém dětském centru, takže mi chvíli trvalo než jsem popadla dech Pak jsem šla domů, stáhla si ty výsledky, chvíli pobrouzdala po netu a asi hodinu seděla na lavičce a parku.

Dospěla jsem k tomu že ty výsledky nejsou tak zásadní, je to vlastně jen výpočet a ovlivňuje ho hodně faktorů které to mohou zkreslit, nevyšlo to ani nijak extrémně moc nízké číslo, i když už za "tlustou čárou". Riziko amnia je spíš podobné nebo mi přišlo spíš větší. Potom co jsem kvůli těhotenství podstoupila, jsem vnitřně věděla, že jakékoliv riziko byť malé, prostě dobrovolně podstupovat nechci.

A definitivně rozhodlo, když jsem si spočítala, za jak dlouho by byly výsledky, že v době "případného potratu" by šlo už tak 20-22.týden, to už je pro mně prostě dít, jsou cítit pohyby, to už je dítě téměř na hranici životaschopnosti, zachraňují se u nás děti od 24.týden. Potrat pro mně přestal být abstraktní pojem - uvědomila jsem si že by šlo o POROD usmrceného malinkého dítěte.
U prvního těhu jsem měla dítě nějakou dobu v inkubátoru a viděla jsem tam ty drobečky narozené hodně předčasně, jak bojují. I já sama jsem tehdy měla "kapesní" dítko pod 2 kila.
Dobře si to dodnes pamatuju, jak mi toto vše běželo hlavou a věděla jsem že tohle prostě udělat nemůžu, že s takovým rozhodnutím bych se já vnitřně nesrovnala.

Tehdy jsem to pro sebe uzavřela tak, že ať už mi život přinese cokoliv tak doufám že se tomu dokážu postavit čelem.
A tím ze mně najednou spadl i ten obrovský stres, od toho telefonátu jsem se je "třepala".

Pak jsem tedy zavolala na Prenatal s tím, že děkuji, ale že stanovený termín na genetiku ruším, že na amnio bych stejně nešla a že podstoupím pouze neinvazivní vyšetření. A dál jsem tam jezdila na utz. No jak jsem psala, nevzali to moc dobře