Přidat odpověď
Poslední dobou mám okolo sebe několik vztahů kde jeden (většinou žena) má výrazně nižší potřebu sexu a ten druhý se tím trápí. Nemluvím o extrémech všeho druhu, ale o mužích, kteří by chtěli sex 1-2x týdně v běžné podobě. Jde o vztahy s vyrovnanými povinnostmi, ne že jeden se veze a relaxuje na kanapi, zatímco druhý maká za dva, ani nejde o muže nepřitažlivé, co by o sebe nedbali, ani o vztahy "po dvaceti letech".
Co se v těch ženách děje? Moc to nechápu. Když to vezmu podle sebe - pokud mám muže ráda, tak ho mám ráda jako celek se vším podstatným - jako osobnost duševně i fyzicky. Jak by mi mohly být nepříjemné a protivné doteky, něžnosti, mazlení, nakonec i ten samotný "akt" od někoho koho miluju?
Kdyby mi to nebylo vyloženě protivné, jen mě to nebavilo a nudilo (což u milé osoby nechápu, ale připouštím) - jak by mi mohlo být fuk, že jeho tím trápím, on se tím užírá a já na něj kašlu, protože ho miluju, ale zároveň mi nestojí za chvíli času?
Co cítí ženy s nižší potřebou sexu? Může mít žena muže skutečně ráda a zároveň jí být ten muž fyzicky a sexuálně nepříjemný?
Předchozí