Měli jsme na týden cca 14 dní před termínem s mužem velké plány. Starší děti měly jet s prarodiči na hory a my se přesunout k nim a odtud dojíždět na rekonstruovaný domek. Muž si vzal dovolenou, a já že vždycky uvařím oběd, dovezu mu ho autobusem a po odpolednách budu škrabat ze zdí staré nátěry a omítky. Bylo to v zimě, dům rozbouraný a naprosto neútulný, teplota v něm něco mezi 10-20 stupni, prach, hluk... Miminu jsem samozřejmě dala vnitřní souhlas k narození, jakmile bude "hotové" (nerada bych byla přenášela), ale bylo by bývalo fajn s tou rekonstrukcí trochu pohnout, když jsme měli týden bez dětí za zadkem. Jenže jemu nedělala moc velké potěšení ani vibrační špachtle, ani ta mechanická (docela záběr na břišní svaly), takže hned druhý den kolem poledne - tuše, co ho zase čeká - se začalo klubat ven . Zároveň počkalo, až 1) v pondělí dovezou cihly, 2) v úterý dovezou kontejner na suť a muž ho naplní a 3) ve středu dopoledne dovezou překlady. Hned potom se začalo ohlašovat, muž trochu poklidil a vyrazili jsme domů, kde se večer narodilo. Načasování prostě zcela dokonalé, beru to jako další důkaz geniality novorozených dětí

Každé těhotenství jsem v závěru prožívala s pocitem, že nemusím nic, jen porodit . Bylo by fajn tohle a támhleto... ale nejdůležitější ze všeho je porod samotný a vše kolem něj. A přenášet jsem fakt nikdy nechtěla, naštěstí všechny děti mi v tomto přání vyšly vstříc.