Musím říct, že se v problematice nijak nevyznám. Tohle totiž vůbec neřeším. Popravdě, já ani nevím, která jídla syn má a nemá rád, nevšímám si toho, jídlo pro nás není středobod domácího života. Jsem si jista tím, že vařím dobře, chutně a kvalitně, ale kdo to doma jí či nejí, to moc nesleduju. Jako jasně, všimla jsem si pár záchvatů obřího nadšení z nějakého jídla (naposled domácí bramborové gnocchi s máslem a parmazánem - když slyším hlasité ovace "Dobrýý, to je dobrý!!" a vidím vylizování talíře, tak to nepřehlídnu). ALe jinak to opravdu nesleduju, dávám synovi na talíř vždy jen trochu a pak je na stole další v míse nebo na talíři a on si přidává sám, ev. u tekutých věcí si někomu z nás řekne. Popřípadě si přidává z mého talíře, když mi o to řekne. Ale my jídlo vážně tímhle způsobem prostě neprožíváme. Určitě občas něco nedojí, ale nijak extra to neregistruju. Možná se to i opakuje u konkrténího jídla, ale ani to nesleduju. Jestli jo, tak to prostě asi nejí a jí jindy něco jiného. Jídlo je odměna za práci/pořádnou procházku, prostě za námahu. Není to žádná společenská hra, donucovací prostředek, úplatek..ani nic podobného.