No, ono se to lehce řekne, ale možná by pomohlo, kdybys to tolik neřešila (a nehledala pořád "co bych ještě měla dělat) a zkusila to trochu nechat plynout? Jakoby se "smířit" a dělat prostě to, co si myslíš, že se synovi líbí a že mu jde a dopřát mu úspěch a možnost nabýt sebevědomí a co největší klid? Samozřejmě, pokud Ti něco doporučí odborníci, kterým věříš, tak bych se to snažila dělat, ale s co nejmenším stresem ... Podle mého pravděpodobnost "úspěchu" v životě (ty uvozovky tam jsou proto, že úspěch si představuje každý jinak, ale myslím tím stav, kdy je člověk cca se svým životem spokojen) je hodně závislá na sebevědomí a naopak vědomí, že jsem zklamal představy rodičů, pravděpodobnost takového úspěchu snižuje. Přeci existuje spousta možností uplatnění v životě a nějaká se určitě najde i pro Tvého syna, zkus tomu věřit