Musím svou puberťačku nutit do všeho. Pravidelný scénář je:
Rodiče: Pojedeme tam a tam, je tam výstava....
Dcera: Neeee, a prooooč. To mně nebavíííí. Já mám moc učeníííííí
Na výstavě:
Rodič: Už pojedeme domů? Říkala jsi, že máš moc učení
Dcera: Neeeee, počkej, ještě jsem si pořádně neprohlídla......

Obdobně:
Rodiče: Na rodičáku říkala prof. ze španělštiny, že pojedete tam a tam, budete mít návštěvu...... Prohlídku...... Je to na týden, tak jsme tě předběžně přihlásila
Dcera: Neeee, a prooooč. To mně nebavíííí. Už jsem ve Španělsku byla.... a zameškám moc ve škole pak to budu muset dohánět.....
Po návratu:
Rodič: Tak jaký to bylo?
Dcera: Supéééééééééééééééééééér!!!! Pojď se kouknout na fotky... a tohle jsem ti přivezla... a za dva roky se jede zase,..... To je bezva....

Klid, myslím si, že to k pube patři, ta ostentativně dávaná nechuť ke všemu. Já si dokonce vzpomínám, že mně se až navalovalo, když jsem měla někam jet (a to žádnou kinetózou netrpím. Prostě mi změny vadily... Ale já si tedy netroufla rodičům ani pípnout

Jinak co se týká kroužků: nikdy jsem děti do žádných nenutila, ale co si vybraly samy, dochodily školní rok. Od takových 10 let to už znaly a třeba přišly a řekly: Já možná budu chodit na hip-hop. Mohla bych se jít na jednu či dvě hodiny kouknout, abych věděla, zda mne to bude bavit? Tomu jsem rozuměla a pochopitelně se mohly jít nezávazně kouknout. Ale jakmile se přihlásily, tak chodily.