Přidat odpověď
Jo, měla jsem pocit, že je to takový definitivní. Ale čím jsem starší, tím víc si myslím, že to bylo dobře, že jsme se vzali - protože původní rodina, kterou jsem měla předtím jako takovou jistotu, stárne, a když vidím, že už nebude dlouho trvat, a my se budeme muset starat o rodiče, ne oni o nás, tak jsem hrozně ráda, že prostě s manželem tvoříme takovou buňku. Protože si čím dál víc uvědomuju, jak je fajn, že nejsem na všechno sama, na starosti s dítětem, s penězma a tak - mám kamarádky, co to zvládají, když jsou samy, ale je to pro ně daleko těžší.
Ale blbě se to vysvětluje - nejde mi o ten papír, právně se dá ošetřit skoro všechno, nejde mi o tu slávu v bílejch šatech, ale spíš o to, že tím manželstvím tak člověk nějak spolíhá na toho druhýho, že s ním bude táhnout za jeden provaz a řešit jeho problémy, jako by byly jeho vlastní (protože vlastně jsou jeho vlastní). U všech jinejch vztahů je tam tak trochu odstup. Vím, že to ve spoustě manželství nefunguje a navíc je to přímo zdrojem problémů (viz z poslední doby z Rodiny Mishule), ale takhle nějak to vnímám.
Předchozí