Ty prosazuješ větší volnost na straně zaměstnavatelů, OK. Ale myslíš si, že omezením volnosti na straně zaměstnanců dosáhneš celkově větší pružnosti pracovního trhu.

Pro zaměstnavatele, zvlášť ty velké, je ideální absolutní pružnost v nabírání a propouštění zaměstnanců, a současně přebytek nepružné pracovní síly – omezené kvalifikací, mobilitou i možnostmi kolektivně vyjednávat se zaměstnavateli.

Mimochodem, velmi dobře je to vidět na ženách po rodičáku: pauza v zaměstnání = zhoršená kvalifikace v očích potenciálního zaměstnavatele, nižší mobilita = stále se starají o děti. Podpora v nezaměstnanosti po rodičáku bývá symbolická, a nárok není nijak dlouhý, přitom nároky na mzdu nejsou horentní. Teoreticky by tedy pružnější pracovní trh měl vytvářet lokální nabídku menších úvazků, ve kterých budou tyto ženy schopné pracovat, přičemž se spokojí s nízkým platem. Kde jsou taková místa?

Podobné poučky, které ty tady sypeš z rukávu, vypadají hezky od stolu. Zruš ale sociální dávky a v tu chvíli ti vyskočí práce načerno. Čili další nárůst nedůvěry ve stát. Ta se ti projeví ve spoustě ohledů, obcházení zákonů, placení daní atd., že na tom v konečném součtu budou tratit všichni. Všichni budou obcházet stát, ti chudší tak, že se mu budou snažit kromě nezbytných záležitostí vyhnout, ti bohatší si budou stínově privatizovat státní správu, z obou stran porostou pohnutky ke korupci. To nepovede k tvorbě pracovních míst, dokonce ani k jejich udržení ne, protože takový stát ztratí většinu přitažlivosti pro investory. Kam až lze na této cestě klesnout, ukazuje Moldova nebo Ševarnadzeho Gruzie.

V něčem je to podobné jako za komunistů, tam to na papíře taky vypadalo hezky, Ty budeš na rozdíl od nich jenom hodíš všechny do vody se slovy „kdo se naučit plavat chce, naučí se to“, a většina se to asi opravdu naučí. Akorát se ti jich pár utopí, a někteří stejně dosáhnou nohama na dno a plavat ti nebudou. Za takovýmito postoji nestojí možná ani tak racionální úvahy, jako spíš emotivní postoje (snaha trestat ty, kteří vybočují nebo nespolupracují, je nám vrozená, a její uspokojování navozuje v mozku příjemné pocity: stačí k tomu i bouchnout v hospodě do stolu nebo napsat na veřejné diskuse, že to chce nahnat lenochy do práce).

Pracovní trh je pružný do té míry, do jaké mohou být vztahy na něm dynamické. Je-li příliš omezena volnost zaměstnavatelů vybírat si zaměstnance, tuto pružnost ztrácí, nabídka pracovních míst se omezuje. Stejně tak ale k pružnosti nepovede, je-li ale příliš omezena volnost zaměstnanců vybírat si zaměstnavatele. Nezaměstnanost stlačíš blíž k nule spíš tehdy, když se nabídka a poptávka budou pohybovat blízko rovnováhy, ne tehdy, když bude rovnováha příliš vychýlena na jednu stranu.

Slova „nabídka“ a „poptávka“ znějí hezky a férově, co ale ten trh formuje? Snaha prosadit vlastní zájem. Neviditelná ruka trhu není řízena abstraktní silou, usilující o to, aby všichni vydělali spravedlivě. Je poháněna konkrétní snahou jednotlivců vydělat na úkor jiných. To zahrnuje i korupci, i využívání nátlakových prostředků, ať už je to monopolní postavení na trhu, kartelové dohody, i odbory, stávky, anebo veřejné demonstrace. K férovému fungování trhu je potřeba vzájemná kontrola, což nejde bez transparentnosti, za kterou má ručit stát. A tenhle stát mnohem víc doplácí na kartelové dohody, systémovou korupci a tichou privatizací funkcí státu, než kolik vyplácí na podpoře.