A nebo máš prostě kliku... Já mám taky děcka "milující, vychovaný, nezraňující", ale v životě bych si netroufla tvrdit, že je to výhradně moje zásluha. Měla jsem štěstí, že na jejich povahy stačilo trochu důslednosti.
Mimochodem, "nenávidím tě" nebo něco podobného jsem sama slyšela od všech tří, ale chápala jsem - na rozdíl asi od tebe - že to je volání o pomoc a výraz bezmoci, ne konstatování skutečného stavu. Ostatně já jsem to svojí mámě nejmíň jednou řekla taky, a dodnes si pamatuju, jak zoufale jsem se v tu chvíli cítila a že jediná další možnost byla něčím po ní hodit. A představ si, přesto jsem ji v pozdějším věku nemlátila a neokrádala a nakonec jsem ji, jak se archaicky říká, "dochovala k smrti".