Kiko,

jsi hodná dcera, naprosto chápu i ten pocit "platím to a platím to ráda, ale mrzí mě, když o to nikdo ani slůvkem nezavadí a bere se to jako samozřejmost."

Zkus to vzít tak, že Ty pro tátu děláš všechno, co je ve Tvých silách. Nemáš důvod vyčítat si, že by to bylo málo, a tak prosím přistupuj i k výčitkám jiných - nejsou oprávněné.

Máš to komplikované tím alkoholismem, také chápu, takovému člověku se prostě nezavděčíš, kdybys za něj udělala a zaplatila úplně všecko.

Asi jako nejschůdnější bych viděla dělat to, co děláš dosud, a máminy řeči pouštět jedním uchem tam a druhým ven (tj. nebrat si je k srdci), akorát si nastavit nějaké hranice a zarazit ji, kdyby si k Tobě dovolovala moc.

Prostě být pevná v tom - já dávám co můžu a dávám to ráda, víc bohužel nemůžu, tečka.