No... tak teď se tady držím už pár minut za čelo. Z té představy trapky se mi udělalo poněkud mdlo.
Přehrávám si, jestli jsem se náhodou i tak nějak moc neztrapňovala.
Ale nebalila jsem ho, nesváděla, ani se nijak nesnažila např. o různé "náhodičky" apod., takže snad to nebylo tak hrozné. I když jsem se třeba uculovala, přece jen jsem se snažila držet zpátky, jak jen to šlo.


To nebude jen tak. Hnusné chování už ho přešlo a zas by dělal džouky. On to tak prostě má obecně.
Když už ho trefně setřu, tak ho to ještě ve finále pobaví a je to pro něj výzva na další džouk, který nepřijde ovšem hned, ale v momentě, kdy to nejmíň čekám. Už tak nějak periferně registruju, že zrovna má volnou minutu, tak už vidim, jak vymejšlí, komu co řekne a já jsem třeba zrovna na raně. Když je zvlášť ve formě, srší celý den tím jeho humorem a sebevědomí by mohl rozhazovat hrstma. Nedá se od něho brát vážně lautr nic.

Jeden den tu nebyl a uvědomila jsem si, jak jsem si vlastně odpočinula, že jsem se nemusela mít před nikým na pozoru a byl klid. Kdykoli třeba jen jdu kolem něho, tak se to neobejde bez poznámky. On tak nějak nic neřeší a žije tím okamžikem, působí tak nějak bezstarostně. Možná proto je tak přitažlivý. I když na něho psychicky asi stejně nemám. Moje sebedůvěra je docela kolísavá, to si musím přiznat. Možná proto to bylo tak snadné, nahodil úsměv, jiskru v oku a já padla na prdel. A navíc byl ve výhodě, na svém hřišti a já přišla do nového.

Panebože, beztak se tady řeší, jak jsem z něho hin, to už na trapas asi stačí. Ale tak no bóže, stejně každý řeší hlavně sebe, tak z toho nebudu dělat drámo, snad to lidi přejde.