Když byly děti malé, párkrát jsem plácla. Jen u starší vím, že mi jednou ruply nervy, když měla hysterický záchvat, tak to jsem jí nasekala víc a muž jednou podobně, ještě navíc vařečkou, která se při tom zlomila...ale kupodivu si dcera vybavuje, že ji to nebolelo, asi byla ta vařečkia naprasklá, nevím .

Ale od nějakých čtyř let dítěte mi to vůbec nejde, i když se přiznám, že někdy mám fakt chuť...ale přijde mi to trapné, divné, nevím, jak se k tomu postavit...prostě totálně nepřirozená věc.

Někdy hodně křičím, ale to je spíš výraz vlastní bezmoci a zoufalství. Pro mě je obecně trestání a odměňování dost problém, když chci dítěti udělat radost, udělám to proto, že chci aby mělo radost a ne proto, že se zrovna s něčím vytáhlo. A naopak, když dítě udělá něco, co nemělo, tak vrcholnou reakcí je zákaz něčeho, aby byl prostor pro napravení....nebo když ztratí moje peníze (třeba dostane na něco do školy), tak holt přijde o kapesné na ten týden atd....ale abych ještě nakládala něco navíc...vlastně ani nevím co....dát za trest nějakou práci mi přijde kontraproduktivní..."zaracha" nemá smysl, ony po nějakém courání venku moc netouží, tak spíš dát za trest nějakou tu vycházku ....

Takže já jsem na tresty obecně dost neschopná...a co vím o svých dětech, tak obecně nejhůř nesou, když s nimi přestanu mluvit. A to se mi stane, když se cítím zraněná, zrazená...není to trest, je to moje přirozená reakce, kterou nedokážu moc ovlivnit...takže to pak vědí, že zašly dál, než snesu...ale stává se málokdy...

Jinak že někdy někdo své dítě plácne, mě nijak nepohoršuje, jsou situace, kdy i závidím, že to dokáže, protože mi to přijde v tu chvíli jako nejúčinnější řešení...ale co vůbec nepobírám, že třeba někdo vezme pásek nebo mlátí hlava nehlava, dítě si musí chránit obličej...nebo naopak "počkej, až přijde táta..." a dítě si večer v klidu hraje nebo píše úkoly, tatínek dojde, dozví se prohřešek a jde a dítě seřeže...pro to nějak pochopení nemám .