Věřím na věci mezi nebem a zemí, nebo spíš na energie a kus nevyužité mozkové kapacity, kterou máme všichni a hlavně na instinkty.

Ve chvíli, kdy je neposlechnu, vždycky se to otočí proti mně.

Párkrát jsem v polospánku viděla situaci, kterou jsem pak fyzicky i psychicky zažila. Většinou v blbém.
Stalo se mi také několikrát, že se mi v přítomnosti někoho, s kým jsem se stýkala běžně a většinou (bohužel) milí lidé udělalo až fyzicky nevolno, rozklepala jsem se, zatočila se mi hlava (ne, problémy s tlakem už dávno nemám) a bohužel, vždycky se do určité doby objevila u toho člověka zlá nemoc. Tohle se mi stalo 4 x za poslední dva roky. Takže buď je touto chorobou prolezlé velké % populace, což připouštím, nebo mi šibe.

Ale občas poslechnout ten instinkt a takový ten pocit "a co když", to se mi tak nějak vyplácí, vlastně naposledy nedávno.

Jinak ani karty už nevykládám, zabývat se jimi nechci, resp. nemohu, dost mne to vyšťavuje, neumím se očistit a jsem si jistá, že to není hra.