Skvělá volba, doufala jsem, že to bude ona.
Nevím, proč by stát neměl regulovat, co se děje v rodinách. To je naprostá iluze, že v rodině se odehrává nějaké soukromí. Už dlouho se ví, že personal is political - být mužem, ženou nebo dítětem znamená mít na sebe nabalené politikum, být politickým aktérem na poli nerovnosti a moci.
Neprotestuje se, když se regulují patologie (domácí násilí) - ale záleží na tom, co se jako patologické definuje. To není jenom když někdo někoho mlátí. Mě fakt, že u nás ženy bez mrknutí oka stráví devět let bez kontaktu s pracovní sférou, veřejným prostorem, finanční samostatností připadá brutálně patologické. "Být se svými dětmi" se dá i jinak, než si s nima devět let osobně vystřihovat, v horším případě je devět let osobně pozorovat z lavičky u hřiště. Je absolutně nefér a podpásovka obviňovat ženy, které to nedělají, že "nechtějí být se svými dětmi" a já "chci být se svými dětmi".
Navíc se ranou zkušeností otců s dětmi otupí jejich vypěstovaná negramotnost v péči o děti a všechny ty veselé historky, jak manžel dal dceři synkovy trenýrky na hlavu a neví, kde má co zapínání. Jak proboha chcete, aby se se manželé podíleli na péči, když si na to dítě sotva šáhnou? Nemluvě, že to vede k sekundární diskriminaci otců při rozvodech, kteří samozřejmě nemůžou dostat dítě do nějaké formy péče, protože se o něj přece nikdy nestarali. Bodejť by se starali, když je matky za ochotné pomoci státní politiky a stereotypního uvažování navedou do role toho, kdo si možná někdy s klukem bude hrát fotbal, až bude starší.
Na jednu stranu si ženy (i tady) permanentně stěžují na neuvěřitelné vyčerpání z péče o děti. Na druhou stranu, když se jim nabízí možnost kus předat, nechtějí se části této role vzdát. Nemůžu se zbavit dojmu, že si to pěstují jako doménu, aby se jich nikdo neptal, co tedy jiného umí. (Je mi líto, pokud to někoho zranilo a samozřejmě nemluvím o všech ženách.)