Terezo, to je hezký, moc bych to Monty přála...připadá mi jako malinký opuštěný dítě , který si myslí, že ho nemá nikdo rád a neví, co si počít a kam se vrtnout.

Monty, třeba to tak není, ale - já tyhle pocity znám a taky jsem je prožila už jako malá holčička - že nejsem dost dobrá ani pro vlastní maminku, že jsem opuštěná a v situaci, kdy jsem naprosto bezmocná a bezbranná a nemůžu dělat nic.

Nějak to ve mně přetrvalo ukryté do dospělosti a přihlásilo se to ke slovu a útočilo to do té doby, kdy jsem si naplno uvědomila, že bezbranná nejsem a že jsem vlastně svým způsobem svobodná. Že mám zdravé tělo i mysl a mohu a dokážu cokoliv. Že už nejsem na nikom závislá a že je vždycky východisko ze zdánlivě "bezvýchodné" situace.
Že nemusím čekat nad tím, až se někdo "smiluje" a dá mi svou lásku a pozornost a péči...a právě jak píše Tereza - že tím největším nepřítelem sobě samotné jsem já - a že si ubližuju.
Pak už se to začalo měnit "samo".