Nic proti emancipaci, ale....
Občas se zamýšlím, odkud se mé názory vyrojily.


X generací žen v naší rodině mělo VŠ vzdělání a všechny ,,pracovaly,,.
Faktem zůstává, že pracovat nemusely a své příjmy si spíš uchovávaly jako kapesné. Moje prababička měla Sorbonu, vlastního šoféra, kuchařku a zahradníka. Byla to malířka, která sice občas nějaký obraz prodala, ale rozhodně se tím neživila a nepřispívala do rodinného rozpočtu. Druhá prababička dávala lekce hudby a její choť (majitel továrny) byl rád, že má tak bohulibé ,,zaměstnání,,.
Stejně na tom byly moje babičky i moje matka, která za komunistů trhla rekord, neboť byla zaměstnaná na 16 hodin týdně, což bylo do té doby v naší rodině neslýchané. Ona jako jediná v rodině byla bez služebnictva, na což rodiče mého otce pohlíželi dosti nelibě.
Určitě bych si nedovedla představit, že budu finančně odkázaná na manžela.
Stejně tak si ale nechci představovat, že bych svou práci dělala protože musím zaplatit složenky.
Muž, který za první republiky neuživil svou ženu a děti, byl mužem na spodním patře společenského žebříčku.
Bohužel jsem se od tohoto názoru ještě neoprostila.