Tak třeba Lenin o jakobínském teroru dost přemýšlel, zprvu se domníval, že se revoluce v Rusku bez teroru obejde, ale když se rozpoutala občanská válka, Trockij začal teror pravidelně praktikovat a Lenin se záhy nechal rychle přesvědčit, a nakonec podporoval rozšíření teroru z konkrétních jednotlivců na celé skupiny. Nicméně Lenin stále chápal teror více jako psychologický nástroj vedení války, určený k zastrašování, jako exemplární trest, nástroj k ovlivnění současnosti či nejbližší budoucnosti. Mnozí jiní bolševici se ale otevřeně odvolávali na jakobínský teror, s oblibou zejména na Marata a Robespierra a jejich výroky, tyto výroky však intepretovali nejen jako nástroj vedení války, ale spíše jako výzvy k preventivnímu odstranění určitých vybraných skupin obyvatelstva (tedy v přímé souvislosti s výroky týkajících se jakobínských poprav; samozřejmě, kromě vyvražďování pracovali také se sociálním vyloučením a „převýchovou“ vybraných skupin – opět ale často s odvoláním na vzory z doby vlády jakobínů). V jejich pojetí šlo už nejen o zastrašení, ale taky o nástroj k ovlivnění vzdálenější budoucnosti, k vytvoření „lepšího lidstva“ – a zde se opět vzdáleně inspirovali určitými myšlenkami z doby francouzské revoluce.

Duchovní kořeny nacismu jsou spletité a některé z nich sahají dávno před francouzskou revoluci (třeba přesvědčení o nadřazenosti rasy), jiné mají kořeny souběžné nebo mladší (teorie přírodního výběru – i v předdarwinovské podobě nebo zvulgarizované a různě překroucené darwinovské podobě). Nezastupitelné místo má ale i idea vytvoření lepšího lidstva odstraněním nežádoucích prvků, osob, které narušují nebo mohou narušovat kolektivní solidaritu a „blaho“ pramenící z určitých proudů ve francouzské revoluci.