Asi bych měl ale ještě doplnit, že Robespierre jako hlavní iniciátor jakobínského teroru v něm podle všeho viděl hlavně racionální nástroj pro udržení moci (v dobrém úmyslu, jímž i sobě dláždil cestu... na popraviště). Nejspíše se domníval, že podaří-li se najít a dovést pod gilotinu stoupence "reakce" ("pokrok" a "reakce" jsou od té doby stabilními součástmi slovníku mnoha na francouzskou revoluci ideově navazujících politických hnutí), jeho politická podpora bude úplnější a úplnější. Podle všeho vůbec nechápal, jakou atmosféru ve společnosti postupně vzbuzuje.

S přibývajícím počtem případů a tím, jak nemizel politický odpor, nedostavovala se jednota, u něj stále více splývala "reakce" ("kontrarevoluce") a politický odpor, takže nakonec posílal na popraviště i původně poměrně radikální revoluční vůdce. To je jeden efekt hodný zapamatování.

Druhým efektem je to, že právě tím splýváním nakonec jen mírně odlišného názoru a hrdelní vinou, rozmazáváním srozumitelné hranice pomyslné "viny" se ve společnosti šířilo přesvědčení, že nůž gilotiny může dopadnout na každého. Kdyby si to Robespierre uvědomil, mohl toho velmi dobře využít (jako Lenin a po něm Stalin) - ale on si to nejspíš neuvědomoval, a i kdyby ano, je možné, že jeho morální přesvědčení by mu nedovolilo to dělat tak, jak to dělal třeba ten Lenin (zní to zvráceně, ale stále se snažil úzkostlivě hledat a dokládat onu "vinu" - a třeba něco jako nucení k vymyšleným přiznáním, jak nám to přiblížilo třeba Londonovo "Doznání" pro něj nejspíš jako reálná možnost neexistovalo).

Třetím efektem je, že zatímco Robespierre postupně likvidoval ty, kteří vyjadřovali samostatné názory, sílilo povědomí spřízněnosti mezi vrstvou kariérních oportunistů, kteří ho nakonec odstavili a převzali po něm moc i mocenský aparát. Také hodné zapamatování.