obávám se, že postoj Minnie je příliš konfrontační - tj. nutí odpovídat na otázku jestli my ženy "takto" (míněno nedoceněně, v domácnosti, bez možnosti řádné kariéry, a servisem doma snímat břímě starostí z partnera) chceme žít. ALE - za mě - mám dojem, že nějak úžasně ideálně a 50=50 rozdělit roli mužskou a ženskou nejde, že ten výběr (jestli chceme) není de-fakto už z podstaty věci možný.
Ideální volba by byla v případě, že bychom si mohly vybrat jestli bude mít děti (otěhotní, porodí event. i odkojí) manžel. Ale tak "daleko" zatím ještě nejsme
.
A i takhle bráno, "mít děti" není jen o těch popsaných fyzických úkonech, ale i o citech, emocích. Nejsem biolog nebo neurolog, ale "přirozenost" těchto tělesných pochodů spočívá v tom, aby osoba která bude matkou a stane se jí k dítěti ty emoce měla, chtěla s ním být, opatrovat ho a sdílet s ním čas. A netvrdím že ten příděl emocí mají všechny matky stejný, někdo asi intenzivnější, někdo ne tolik, ovšem považuje se za patologické pokud si žádný citový vztah žena k dítěti neutvoří (aby jí jako problémy nezahlcovaly v kariérním vytížení).
V naší společnosti jde spíš o to, jak ten čas má být dlouhý (za mě - volitelně, ne podle tabulek či zákonů), a jak se na něj má pohlížet (jako na práci s vychováváním potomka, což se samo neudělá, ne jako na válení šunek doma). Tj. co je bráno jako "normální" v naší společnosti.
Třeba tady v Číně kde momentálně žijeme je mateřská tuším 3 měsíce, pak má jít "správná žena" do práce. Nejdřív jsem si myslela, že to těm matkám nemůže vyhovovat, vždyt tu byla politika 1 dítěte, takže pomyšlení že můžu mít jen jedno a ještě hned od něj musím, právě budovat ty světlejší zítřky a "užívat" si svou nezávislost a kariéru.... No ale po několika rozhovorech jsem pochopila, že v nastavení této společnosti to tak patrně je - matky chtějí být nezávislé, vydělávat, a to že dítě vyrůstá s prarodiči nebo chůvou je bráno jako norma. Nemůžu objektivně posoudit jestli je to dobře nebo ne, to asi ani nejde resp. zkoušejí to povolanější. Děti tu chodí do škol od 5 let (zdá se mi že slovo "odklad" tu nejspíš nepoužívají), vcelku mi tu principy výchovy přijdou zvláštní (dost způsob cukr a bič), ovšem to je jejich věc, nevysvětluju jim že by měly žít jinak (jedna manažerka mě taky vysloveně politovala že jsem musela obětovat svou kariéru aby ji mohl dělat můj muž, že to ona by nemohla, v další větě z ní vypadlo že její 13 měsíční holčička žije u její matky 600 km od nich, vídá se s ní 1x za měsíc).
Co tím celým chci říct je, že radši než kontroverzi a podněcování ke kritice něčích postojů bych spíš uvítala možnost aby si lidi dělali věci po svém, jak to vyhovuje konkrétnímu páru. Každý způsob "zvládnutí" rodinného managementu má svá úskalí. Ideál (všichni vyděláme, všichni se budeme realizovat, všichni budeme mít čas na děti a o všechno se podělíme) už tu málem byl
.
Jsem ta kritizovaná "serviswoman", co si zalepila pusu doděláním VŠ na mateřské. Nejsem ambiciozní, jsem ráda že můj muž má dobrou práci (a jsem ještě radši že ji "nežere" natolik, aby si neudělal občas volno když to považuje za důležité pro rodinu). Zkoušela jsem s 2 školkově-školními dětmi pracovat na cca 80% úvazek a byly to fofry, neměla jsem náladu na nikoho a na nic, v práci jsem byla milá a profesionální, doma migrény a totál únava, nezájem o nic. Asi nemám kapacitu stíhat všechno tak úžasně jako jiné superženy. Tak budu ještě doma servisovat chvíli dál, jde mi to líp než chodit do práce a mít pocit že mě rodina obtěžuje (bez ohledu na finance a servis). Jako svobodná jsem si říkala, že takhle nikdy "nedopadnu", jako rodič 2 dětí to vidím jinak.