Nechat ji občas chvíli někde v dětském koutku s cizíma tetama a nechat řešit nějaký drobný úkol ( s tetama se domluvit, vysvětlit oč jde). Třeba jí nechat oblíbenou hračku, prstýnek, cokoli schovanou během pobytu v koutku u tet, aby se to nezatoulalo a neztratilo v bazénku s kuličkama a říct:"Až půjdem domů, nezapoměň si prstýnek u tet vyzvednout".
Nebo pozvat na návštěvu svoje dospělé kamarády/příbuzné se kterýma se moc často nescházíte a malou poslat, aby jim donesla ve sklínce pití - dávat jí drobné nenásilné "kontaktní" úkoly podle toho, jakou situaci zrovna život přinese.
Jinak si dodnes pamatuju, že jako školní dítě jsem se vždycky zoufale styděla říkat si v sámošce prodavačce o pytlík na polárkový dort. V šestnácti jsem pak zpívala veřejně úplně sama bez kapely pro několik tisíc lidí (ukecali mě kamarádi, šlo o soutěž), v pětadvaceti jsem ohlašovala a uváděla koncerty hudebních skupin (pořád s trémou, ale zvládala jsem to bez problému). Stydlivost se vyvíjí, nemusí vůbec zůstat navěky.