Já to brala tak, že chce být s mámou, tak jsem se snažila být mu max. k dispozici - ale je fakt, že já jsem v tomhle střelená... Odpočinula jsem si tak, že jsem byla zcela pryč (min. zavřená v ložnici) a dítě jen s tátou, to jak píšeš, bylo potom hodné. Jak jsme (byli jsme) i s tátou všichni ve stejné místnosti, dítě je navěšený na mě, už je to teda podstatně lepší... Měl různá období, vždy to nějak přešlo. Fáze "kde je mama" trvá ale pořád a pořád a pořád, ale zase obv. jen, když jsem k dispozici, když jsem fakt pryč, tak je OK.

Ale je fakt, že ve chvílích, kdy jsem se mu věnovala, tak už obvykle neječel, spíš jsem ho měla na noze, když jsem chtěla něco dělat jiného. Taky ječel, když jsem se zkoušela bavit s někým jiným.

NEdělala jsem proti tomu nic speciálního, přešlo to.