Podle mě je teď nejdůležitější vymotat se z toho kruhu.
Ty nevydržíš, dítě seřežeš, máš špatné svědomí a ničeho se nedocílilo = další špatné svědomí.

Nauč se najít něco, co ti pomůže se uklidnit. Někdo radí z hluboka dýchat, jiný počítat do deseti. Mně v dobách, kdy jsem fakt pěnila, pomáhalo místo vyřvání se sprostými slovy prostě vzít první slovo, co mě napadlo, a třeba 10-15x ho zopakovat (viděla jsem třeba židli, a tak jsem zopakovala "židle, židle, židle, židle,..), což mi pomohlo z toho nejhoršího. Někdo má připravenou kupu papírů a pomůže mu jich pár rozmačkat, roztrhat,..

Ve chvíli kdy vím, že zvládnu ten největší vztek, tak se pokusím vymyslet strategii, jak zvládnout dceru.
Co pomohlo nám:
- řekla jsem si, že řvaní nepomůže a soustředila se na klid - KLIDNÉ vystupování fakt pomohlo!
- bez emocí jsem na dítě mluvila a říkala mu jen VĚCNÉ poznámky - za chvíli jdeme do školky, vyčisti si zuby, oblékni se
- když dítě odmítalo cokoli dělat, KLIDNĚ A VĚCNĚ jsem oznámila, že do té školky odejít musíme, protože já musím být v práci a v tolik a tolik odcházím a beru ho s sebou, ať je v pyžamu nebo ne
- pokud se dítě odmítlo převléknout, vzala jsem ho a šlo opravdu v pyžamu - opravdu je důležitá DŮSLEDNOST! a vždy se musí dodržet přesně, co jsem řekla (jinak je dítě zmatené a neví, co si tedy dovolit může a co ne)
- promluvit si s dítětem, když je zrovna v pohodě a probrat s ním, že není správné, aby jeden diktoval druhému a ostatní dělali jen to, co chce - vyprávěli jsme pohádky, kde samo dítě na konci řeklo, že ten hrdina byl hnusný, když se tak choval, nebo jsme pak si povídali i přímo o pocitech dítěte a dohodli se, že s tím něco uděláme a že mu pomůžu, když ono bude chtít
- zavedli jsme "léčení" - syn si tedy byl vědom, že se vzteká a že to není správné, ale neuměl s tím nic udělat, a tak jsem mu řekla, že to umím vyléčit. Když byl v tom svém prudném stavu, tak jsem si ho vzala k sobě, obejmula, vždy jsem do toho vložila svoji lásku a chápavost, že on za to nemůže. Opravdu jsem nebyla na něj naštvaná. Hladila jsem ho po zádech a říkala "léčíme, léčíme,..". Ze začátku to trvalo déle, tak jsem se vždycky podívala, jestli už to "zabralo", trošku jsem to zavedla na takovou vtipnou rovinu a dělala jsem, že sleduju, jestli už to zabralo a usmívá se. Nakonec se vždycky pousmál a když už to jednou zafungovalo, tak to pak bylo lepší a lepší. Pak už se chodil "léčit" sám a děláme to dodnes (už je to 4 roky) a děti chodí léčit i mě, když jsem naštvaná a mám blbou náladu

To, co jsem popsala, jsou věci, které zabíraly v různé intenzitě u mých dvou synů, u každého trochu jinak. Chce to přizůsobit tomu dítěti.

V zásadě ale vždy zabírá:
KLID (plyne z vědomí, že dítě si nemůže pomoct a chceme ho naučit to dělat lépe, samo to jen tak nedokáže)
DŮSLEDNOST
a také promluva s dítětem (klidná!) - dítě si musí taky uvědomit, že takhle se chovat ani nechce