To "máme" není úplně mimo...

Téměř každý, kdo reprezentuje, využívá podmínky, které mu umožnila země, ve které žije. Minimálně v dětství. Tedy my všichni. Je to o podpoře toho kterého sportu, o tradicích v zemi....ne náhodou má každá země "svůj" sport, kterému fandí více a do kterého teče víc peněz a kde je mnohem lepší základna a tedy i výběr talentů a tedy větší pravděpodobnost, že se opravdu nějaký ten talent schopný konkurovat světu najde.
Reprezentace už není věc jednotlivce. Je to záležitost národní, od financí, přes lidi, kteří se kolem reprezentatů pohybují a starají se o ně.....
Plus se k tomu přidává ta potřeba sounáležitosti...a nevím jak jiní, ale i já jsem ráda, když někde řeknu, odkud jsem, a ten někdo ví. A ať chceme nebo ne, většinou je to právě díky sportu, že se ví....i v tom starověkém Řecku to tak fungovalo, bojovali jednotlivci, ale týkalo se to všech .

Takže za mě, "My máme medaily, kterou vybojoval (získal) ten a ten za takový a takový výkon v tom a tom odvětví." Je velmi pravděpodobné, že ten někdo by to bez nás prostě nedokázal....i ta Martina Sáblíková, aby se dostala tam, kde je a hlavně se tam udržela, nakonec potřebovala víc než jen rybník a svého tátu . A ano, je to super, že máme komu fandit a i ona to potřebuje, aby jí někdo fandil....ono je sice fajn překonávat sebe sama, ale když přijde krize a když se zrovna nedaří, tak jenom tohle samo o sobě většinou nestačí . A ten řev z tribun v takovou chvíli dokáže divy....a někdy stačí i jen to vědomí, že se někdo dívá a fandí....

Pamatuju si, že i pro mě jako malé dítě bylo důležité nejen to, že jsem "měla placku", ale že Ústí porazilo Mikulášovice a že jsem to já, kdo poběží za Severočechy....běžela jsem já......ale výsledek to byl nás všech....a čím vyšší meta, tím více lidí za tím bylo, tím více práce....a také štěstí...jen talent, dřina a odhodlání nestačí . Zejména v tom dětském věku, který je ale pro většinu budoucích vítězů rozhodijící....tam to totiž nikdy není výhradně vaše rozhodnutí .

A ještě k tomu "co z toho ti vítězové mají"....no co by....když někdo něco umí, opravdu hodně, chce to ukázat....sobě i druhým...a pokud je to jediné, proč vás lidi uznávají, tak o to víc....někdy je vrcholový sport to jediné, co vám zabrání nepřekročit tu hranici mezi životem a smrtí....a ani nepotřebujete ten obdiv toho okolí...stačí to vědomí, že víte, že nejste nemožní úplně ve všem....a že třeba jednou....anebo taky ne, ale prostě víte, že něco znamenáte, alespoň sami pro sebe....ono totiž když vám okolí pořád opakuje, že jste nula, tak je jen velmi těžké toto tvrzení nepřijmout...v tom dětství a v pubertě....a někdo, kdo je hodně dobrý i ve zdánlivě bezvýznamném sportu, to vědomí "nuly" přijímá přeci jen hůř....
Já jsem nikdy neměla žádný sportovní vzor....ale strašně moc jsem chtěla být v tom mém hodně dobrá....a byla jsem...jen mi pak chybělo to štěstí moct se posunout o tu úroveň výš....

Toto byla moje soupeřka: http://cs.wikipedia.org/wiki/Kate%C5%99ina_Holubcov%C3%A1 a bývala jsem to většinou já, kdo stál výš na bedně...líp jsem střílela .