I já jsem matinkou dnes již 5-leté holčičky. Nikdy jsem nepřemýšlela nad tím, že by tatínek některé věci neměl zvládnout. Samozřejmě, že jsem se o malou starala více já, alespoň ze začátku. Tatínkovi se do spousty věcí nechtělo, ale situace ho přinutili a vždy to zvládl. Uznávám, že některé věci řešil jinak než já, ale nejsem si jista, že má řešení jsou vždycky lepší. Často, když mám konflikt s malou (neposlouchá) divím se jak bravurně to vyřeší a naopak, když jemu dochází síly nastupuju já a myslím, že zase kouká on jak bravurně to vyřeším já. Myslím si, že přístup ženský i mužský je právě to, co děti potřebují, aby z nich vyrostli vyrovnané dospělé osůbky. My dámy potřebujeme, aby každá maličkost seděla a byla v pořádku. Pánům stačí hasit největší požáry a hlavně, když je nám dobře. Musím uznat, že já často se přistihnu přitom, že se od manžela spíše učím jeho klidu a nadhledu nad věcí. Vždyť to, že jednou za čas není všechno, tak jak má být dává pocit svobody, zvláštnosti a schopnosti řešit situace jinak než je obvyklé. Ony ty děti jsou dostatečně chytré, aby pochopili, že něco je správné a něco se občas může.

Takže pokud se děti smějí, když jsou se svými tatínky - maminky buďte v pohodě. Všechno je v pořádku. Je to to nejlepší co mohou dostat lásku tatínka,...maminky, babičky i děděčka. A že to dělají trošku jinak? Hmmmm.

Ještě jeden příběh na závěr: Vždycky jsem si říkala, že náš dědeček (tchán, bydlí s námi v domě), dcerku jenom rozmazluje a nevychovává. Domča ho má však moc ráda a já jsem za to moc vděčná. Jednou se jí však stal průšvih ve školce. Děda byl první komu to řekla, komu se svěřila. Byla jsem ráda ještě víc. Pochopila jsem roli dědečka v Dominiččině srdíčku - je to kamarád, nevychovává, ale je tu když má bolístku.

Každý jsme na něco - někdo na plínky, někdo na bolístky, někdo na hraní. Každý jsme nějaký a pokud dáváme lásku, dáváme to nejlepší ze sebe. A děti to vidí, vidí i když kritizujeme svého manžela a on potom klesá v jejich očích. Opravdu to děláme tedy líp?