Jitule, váhala jsem, zda napsat svou zkušenost.
Prožili jsme tohle naprosto setjně s mou maminkou.
Prožívala jsem naprosto to samé - včetně víry v zázrak, šílených stavů stejných, co prožíváš ty.
Možná, že mne tu někdo odsoudí, ale podala jsem tenkrát po skoro dvou měsících mamince homeopatika (po dohodě se zkušeným homeopatem), protože její stav se nelepšil, nehoršil, druhý den mamka seděla a mluvila s námi.

Vlastně - zázrak. Několik zázraků po sobě.
Ale netrval dlouho - vždycky se stalo něco objektivního, co ten posun dopředu srazilo zpět (třeba pád hlavou na kolečko od nemocniční postele). Od té doby věřím v osud...ne vždy se dějou věci osudové, ale někdy ano. Ani největší snaha nestačí.

Proč to píšu - mamka přežila a žila celých dlouhých 16 let...ale jak ! , už to nikdy nebyla ona, nemluvila, byla jako miminko.

Přežít za každou cenu někdy neznamená výhru (chodila jsem jeden čas do nemocnice na ARO a JIP - na neurologii, tak vím).

Pokud ti mohu radit z vlastní zkušenosti - přej vám všem, ať to dopadne tak, jak má tak, abyste trpěli co nejméně všichni, tak aby to bylo pro vás všechny nejlepší.
Je to ta nejlepší věc, co můžeš udělat.
Člověk někdy neumí posoudit, jaká by byla ona druhá alternativa.

Ani nevíš, jak moc tobě i děcku přeju, aby to dopadlo co nejlépe.
A pokud je to tak, jak píšeš, zkusila bych vše. Vše, co jde.

Já aspoň vím, že přestože to u nás nedopadlo podle našich přestav, udělali jsme maximum. Nebylo v lidských silách udělat víc.
Někdy lékaři nemají moc člověka vyléčit, ale mozek je velmi zvláštní orgán a dokáže hlavně u mladých lidí opravdu zázračné věci.

Moc, opravdu strašně moc vám držím palce, ať se to v dobré obrátí, ať to u nás dopadne nejlépe, co to jde...a moc na vás budu myslet.

Naděje je vždycky, umírá poslední.