Občas si přeju, abych už mohla sedět nad starýma fotkama a s úsměvem vzpomínat, že i když se ta naše holčina uměla ukázkově vztekat, nakonec z ní vyrostla příjemná ženská. Většinu času si teď sice vychutnáváme, ale po právě prožitém třičtvrtěhodinovém záchvatu hledám rady.
Neslyšel někdo z o paní doktorce Prekopové její metodě pevného objetí? Používala ji i pro autisty (prý s velkými úspěchy), ale když se pokouším vztekající se Zuzku pevně obejmout, je najednou tak plná síly a v tom momentě snad i nenávisti ke mně, že se udržet nedá, na zemi chce tlouct čelem do zdi, do hran, vrhat se po hlavě dozadu, atd.
Zajímalo by mně, jestli mám věřit paní Prekopové a držet, protože dítě potřebuje cítit autoritu i bezpečí, nebo si Zuzky raději nevšímat, ať vidí, že to u nás nemá žádnou odezvu...
Díky a cítím s vámi