Dokud miluješ, nedáš to. Já jsem na tom byla podobně jako ty. Po skoro dvou letech, kdy už jsem prakticky vedla dva paralelní vztahy, jsem to musela utnout. Muselo to být, oč hůře, že naše milenecká intimita i cíty se ještě stále prohlubovaly. Vídali jsme se intenzívně dva až třikrát do týdne, vždy tak na hodinu a půl minimálně, o pátcích a sobotách jsme spolu byli i do rána. Neustále jsme se mohli milovat, permanentně jse po sobě toužili - bylo to až šílenství. No, takjsem se v životě seznámila s vášní. Jsem vdaná, mám děti, školáky, aby nic nepozali, bylo to vyčerpávající, ale úžasné. Bohužel, milenec si neuhlídal věci, a jeho přítelkyně, mu proslídila byt i osobní věci (ač u něj nebydlela) a zjistila pravdu. Milenec se vytáčel, snažil se to uhrát nakonec na obě strany. Rozhodl se, že, jak sám řekl: "se mně nevzdá", ale taky to nedokázal ukončits ní. Důvodem byla směs nerozhodností a strachu z osamění, i z toho, že mu ona vyhrožovala, že se vším půjde za mým mužem, pokud se s ní rozejde. Vím, že ten rázný pokus o ukončení jejich vztahu učinil, ona se nenechala odehnat. Snesla ponižování, urážky, nevěru....pro mně nepochopitelné. Ač jsem nevěrnice, takto by se ke mně nikdo chovat nesměl, jenže tahle generace dvacátníků.....nikdy jsem jejich hranice nepochopila, jsou o moc jiní, než moje generace (on byl o necelých 20 let mladší). Po dvou měsících boje, byl tak zničený, že to zkoušel už jen prodlužovat, náš konec oddalovat, a v závěru to uhrát na obě strany. Když jsem na tuto jeho, pro mně maximálně riskantní hru přišla, ihned jsem vztah utla. Byla to otázka, už ne zábavy, kterou má milenecký vztah být, ale ve hře už byla zcela vážně existence mojí rodiny (o jeho nefungujícím vztahu se ani nebudu zmiňovat - v jejich dvaadvaceti , kdy jsem se s ním sblížila, na tom intimně a citově byli hůř, než důchodci po 40 letech soužití. Celý vztah jim stál na strachu z toho "být single"). Ač naše vzájemné city byly vřelé, toužili jse po sobě, bylo jasné, že je konec, a moment lži, kdy mi tvrdil, že s ní vztah ukončil, aby se mohl scházet dál se mnou, byl rozhodující. Ač mi to rvalo srdce i tělo, usekla jsem to jedinou sms. A proč to zde vše píšu? Odpověď pro tebe: Kdyby nade mnou nevisela ta hrozba všech následků, nikdy bych to nedokázala - v té fázi, kde jsme se nacházeli, určitě ne. Nelámej to přes koleno, ukončit to vprostřed zamilovanosti nelze (nebo jen za cenu obrovské bolesti), pokud nemáte zásadní důvod, ale buď na pozoru! I dobře promyšlená nevěra, se z drtivé většiny proflákne. Moje rada zní: užij si to naplno, ale buď obezřetná, stanov si, kam až chceš zajít v risku, a hlavně: NEVĚŘ MU TOLIK! Muži nejsou udatní rytíři, ani jako mladí, ani ve zralém věku. Co se rizika týče, stůj zcela na vlastních nohou. To jediné tě může udržet v nesnázích, protože oč víc se teď milujete, může být zklamání z jeho postojů o to vyšší. Tehdy mě to moc bolelo. Byla to i fyzická bolest. Je to 8 měsíců, jsem za nejhorším, ale jeho neupřímnost mě bolí dnes víc, než fakt, že jsme to museli utnout. Manžel nic neví - myslím, že zasloužím Oscara za ženský výkon v hlavní roli v roce 2014 :-( .
Přeji hodně štěstí!