já měla prvního syna v 21 letech, druhého ve 28 letech a bylo to už mnohem horší. Už mě nebavilo si s ním hrát, už jsem byla "jen" matka vychovatelka. Na vzájemném vztahu je to znát.
Známá měla vymodlené dítě ve 42 letech (první nebylo zdravé, po mnoha operacích v 7 letech zemřelo). Říkala mi, že by to už znovu nedala - nejvíc ji obtěžoval pláč miminka (těžko ho psychicky snášela) a noční vstávání. Když bylo dítěti 18 let, tatínek mu už zemřel, maminka se ještě drží.
Moji rodiče se mě dočkali konečně ve 36 letech a byli spokojení. Mamka si to se mnou "na stará kolena" užívala. (kdybych prý v pubertě nebyla takový fracek, mohlo to být ještě lepší )