já jsem teda taky většinu dětství těžce "trpěla" Byla jsem v malým pokoji se ségrou, ta nejmladší spala s našima. Věčně jsme se rvaly a protože byl mezi náma jen rok a půl rozdíl, tak později jsme na sebe i žárlily. Každá jsme měly jinej rytmus a jiný nároky na pořádek, děs. Snila jsem,že si prokopu stěnu za mou postelí,sousedili jsme s místní knihovnou,ta byla dost velká, pár metrů by se ani nepoznalo
Kluky ted mám taky v jednom pokoji, F. je zvlášť, barák máme sice velkej,ale pokojů málo. Kluci se taky rvou, chtějí každej svůj pokoj, ale ten mladší je tam vastně jen na přespání, zatím s e kvůli jejich požadavku stěhovat nebudem.
A nejstarší-15, stejně tvrdí, že v 18 půjde někam do svýho. Kam,to netuším,teda..