Přidat odpověď
tyjo, to nevím jestli bych dala, já špatně snášela brečení mimin a u větších dětí už to vůbec nedávám, moje první emoce při breku je agrese, jsem vzteklá tak že nic nevyřeším...... tvoje dítě má ohromné štěstí že má tebe, a moje naštěstí záchvaty vřeštění neměly (jako pláč jo, ale to bylo takový to "nešťastný šafářův dvoreček", to jsem věděla proč a nač, mě deptá brek u něhož nevím důvod a neumím ho utišit).
Říká se, že s takovým dítětem máš o jeho záchvatu mluvit - ale v době kdy ho nemá (a ani na něj nemá náběh), tj v nějakém klidovém období. Zeptat se ho jestli umí říct proč se tak zlobí, jestli se jemu samotnému líbí to jeho chování, že chápeš že mu to nejde samo zastavit a zkusit domluvit něco, co by to zastavit pomohlo (třeba to odvedení, lehnout si, klidně ve dvou, nemusí být sám). Aby to jako věděl dopředu, že tohle bude řešení, ne trest. A pak když to přejde tak třeba i pochválit že to tentokrát zvládl líp atd.
A fakt hlídejte ty cukry, to už jsem s hodně maminkama probírala, že i podle jejich vlastního pozorování pro některé děti jsou sladkosti celkem ok (ve smyslu že po konzumaci fungují běžně dál), ale jiné mají tzv. "sugar rush", asi jim ten cukr v krvi vylítne nějak moc nebo nevím, prostě jsou po něm jak "nadopovaný" a neumí se absolutně zklidnit. Ale v dnešní době sladkůstek v kteroukoliv denní dobu a dostupností absolutně všude to jde kontrolovat mnohem hůř, navíc pokud je má v péči babička která tohle odmítne akceptovat.... Ale fakt bych se přimlouvala za to to zkusit.
Předchozí