když mi jde jen o to, nejak to vydržet, abych udělala dětem radost, že s nima hraju.

Když mi začne jít o vízězství, začne se mi lepit smůla na figurky.

Jinak i strategické hry mi jdou líp, když se tak moc nesnažím.

Nejlepší bylo, když jsem hru, kterou charakterizovali v popisu hry jako "hru založenou na nedostatku peněz" vyhrála zavalená těma herníma prachama , že jsem už ani neměla co kupovat (byla to hra Sankt Petersburg) - a to bylo, když jsem ji hrála a pamatopvala si strategii tak na šedesát procent a bylo cmi jedno, jak dopadnu. Když se do toho vložím, přemýšlím, kombibuju, prožívám to, tak skončím mizerně, typicky u Osadníků z Katanu, tam se většino unechám strhnout a už se vezu směr fiasko.