Zerat, ani k babičce. Sice jsem tam byla poprvé asi v roce, což si nepamatuju, a u druhé babičky jsme do mých pěti let bydleli, ale jinak jsem prostě všude pořád brečela, až do těch 11-12, tajně samozřejmě, když se dalo, knedlík v krku, úzkosti, nechutenství a nespavost. To samé, když odjela mamka na měsíc na služebku v mých devíti. To jsem myslela, že umřu. Chápu, že kdo to nezná, tak nepochopí, ale já bych dítě nikam proti jeho vůli neposlala.