Přidat odpověď
měla jsem to taky tak, čekali jsme na dítko pouhé 2 roky, cca po roce bylo jasné, že problém vyřeší operace, takže naděje byla jasná. V práci mě to taky šíleně štvalo, čistě iracionálně.
A to i přesto, že s kolegy i šéfy jsme měli moc pěkné vztahy a v jistém smyslu mě podporovali, měli ohledy, když jsme byla na operaci, přišli na návštěvu atd. Je pravda, že jsem byla loajální a kopala za firmu ze všech sil, kolegům jsme vyšla vstříc, pokud to jen trochu šlo. Kvalitu práce jsem si celkem udržela, ale musela jsme se nutit. To čekání mě štvalo, nekupovala jsem si nic na sebe s tím, že po dětech budu mít jinou postavu, neplánovala dovolenou s tím, že třeba konečně už.. a podobné blbosti.
Jen tedy musím zodpovědně prohlásit, že kvalita práce utrpěla až otěhotněním, prvním příznakem byla totální zmatenost. V práci z toho nestačil být průšvih, měla jsem komplikace hned v 6tt a šla na nemocenskou. Ovšem agendu jsem předávala již připravené do té doby brigádnici i z nemocniční postele a něco jsem dělala posléze z domova v podstatě celé těhotenství i mateřskou. Vracela jsem se do práce, na svojí židli, když byly mladšímu 4 (do té doby jsem měla ještě práci jinde, spíš brigádu). A věř mi, že nedostatkem motivace jsem už pak nikdy netrpěla a netrpím (shodou okolností pracuji už jinde).
Předchozí