Ještě jedno téma - výročí z neděle:

Zakončení Olympiády v Soči (a dění na Ukrajině) téměř dokonale zastínilo jedno významné výročí. V neděli 23. února uběhlo 70 let od počátků deportací kavkazských národů do Střední Asie. Pojďme si připomenout, co se v roce 1944 odehrálo a co dlouhodobá ruská přítomnost na Kavkaze tamním národům přináší.

Vyhnání probíhalo násilně a tragicky, mnoho lidí zemřelo hned v prvních dnech. Příslušníci NKVD například 27. února zaživa upálili na 700 lidí ve stodole v horské vesnici Chajbach, především starců, žen a dětí. Údajně proto, že jejich transport do nížiny by byl příliš nákladný a technicky náročný. Naživu zůstali jen ti, kteří nebyli v okamžiku operace ve vesnici, jako právě Salamat Gajev. V den tragédie byl naštěstí s maminkou na odlehlém pastvišti, kam se vojáci NKVD nedostali. „Tam se moje matka dověděla o tom, co se stalo, o krutosti vojáků. Snažila se potom s námi s dětmi skrývat, pamatuji si, že jsme přebývali v nějakém medvědím brlohu. Nakonec nás ale po nějaké době stejně chytli,“ vypráví Salamat Gajev. Ve stodole v Chajbachu ztratil Salamat řadu svých příbuzných. „Zemřeli tam i úplní novorozenci - dvojčata Chasan a Husejn, kteří se narodili jedné příbuzné v tu noc, kdy se vše stalo.“


Zulaj Sulejmanovu spolu s ostatními obyvateli vesnice odvezli do Grozného, kde je naložili do vlaku. K dispozici byly jen nákladní vagóny na uhlí a dobytek bez oken, namísto lehátek jen dřevěné pryčny, uprostřed každého vagonu malá kamínka. Ta však nemohla vagón pořádně vytopit, Čečence sužovala strašná zima a hlad.

„Když někdo zemřel zimou, jeho tělo vytáhli a prostě položili do sněhu, země byla zmrzlá, nedalo se do ní kopat. Každé ráno, asi tak v osm hodin, rozdávali lidem ve vagónech plechový hrnek s horkou vodou a sto gramů chleba na člověka. Vytahovali také nemocné lidi z vagónů – odváděli je a nikdo neví, co se s nimi dále dělo, do vagónu se nikdy nikdo nevrátil.“