Je potřeba vidět i další kontext.

1. Třeba panslovanský, ten byl hodně silný u Beneše. Neoddělitelnou opačnou stranou mince byla nedůvěra k Francii a Británii kvůli Mnichovu (a samozřejmě k Německu), USA byly tehdy příliš vzdáleným pojmem - nezapomínejme na meziválečný americký nezájem o Evropu.

2. Docela silné bylo zprvu přesvědčení, že válečné spojenectví ukončilo meziválečnou izolaci SSSR, ve které byl hodně spatřován prostě důsledek občanské války, v níž prohráli favoriti západních zemí. Předpokládalo se, že SSSR bude nyní přirozeně ovlivněn Západem.

3. Zločiny leninské a stalinské doby byly přičítány ruské tradici, předpokládalo se často, že nejsou přenositelné do ČSR, protože byly spojovány mj. s nutností udržet centralizovanou správu obrovské země. Celkový obraz o rozměrech a hlavně systematičnosti zejména stalinských zločinů scházel. Ilustrativní budiž, že např. celkové válečné ztráty SSSR se po válce opatrně odhadovaly na 8 mil. osob (a šlo o odhad jdoucí nad rámec tehdy přiznaných sovětských ztrát).

4. Byla obecně silná náklonnost nejen k levici, ale obecně ke korporativnímu státu, jako protikladu meziválečného stavu, ve kterém byl spatřován kolektivní viník mnichovského selhání. A v tomto směru sehrál pravděpodobně velice silnou a dodnes přehlíženou roli politický systém třetí republiky, ve kterém se v podstatě volilo, pouze vybíralo ze čtyř povolených stran, které se všechny podílely na vládě (to znamená, že voliči "volili" pouze podíl "své" strany ve vládě).

Vzhledem k tomu se ale předpokládalo, že komunisté budou kontrolováni ostatními stranami. Ostatně, volební zisk komunistů z roku 1946, který by v běžných volbách mohl dost dobře stačit na sestavení jednobarevné vlády, v těchto podmínkách vždy znamenal menšinový podíl ve vládě. Proto také bylo tolik politiků nekomunistických stran tak bezstarostných - předpokládali, že v případě potřeby budou mít vždy většinu, plus že mají oporu v nekomunistickém prezidentovi.