Přidat odpověď
Můj táta říkával, že zdvořilost, ohleduplnost a takt jsou uměním králů, zatímco upřímný umí být každý hulvát - myšleno tak, že někdo "upřímností" maskuje hrubost a zlomyslnost.
Osobně netrpím přílišnou touhou někomu sdělovat, co a jak by měl dělat, a svůj názor sděluji jen tehdy, když mě o to někdo výslovně požádá. Člověk, který o toto žádá, by zároveň měl mít jasno v tom, že bychom neměli pokládat otázky, když chceme vlastně jenom ujištění, a pak se vztekat, že tohle jsme nechtěli slyšet (jak je na Rodině zvykem a u jednoho jistého nicku pravidlem).
Obecně myslím, že zdvořilost a upřímnost se vzájemně nevylučují, naopak mohou a měly by být v přirozeném souladu. Záleží ovšem na tom, co si kdo představí pod pojmy zdvořilost, upřímnost a neomalenost.
Předchozí