Manžel se zotavuje po mozkové mrtvici, potřeboval by intenzivní rehabilitaci, ale místo toho leží na oddělení ARO, protože má tracheostomii, která je kontraindikací intenzivní rehabilitace. Kvůli dýchání ji vůbec nepotřebuje, ale ukázalo se, že jeho polykání ještě není stoprocentní, sice se to postupně zlepšilo v tom smyslu, že si jídlo (kašovitou stravu, jogurty atd.) v puse pěkně zpracuje a polkne, ale občas mu to zabloudí do dýchacích cest (zvlášť tekutiny) a kvůli tomu je nutné tracheostomii ponechat, aby bylo možné stravu z dýchacích cest odsát a nehrozil zápal plic. A dokud musí mít tracheostomii, musí zůstat na ARu (a celou tu dobu nebude moct nejen pořádně rehabilitovat, ale ani mluvit, protože mu nechtějí dát mluvící kanylu a to je obrovský problém, kdyby aspoň mohl říct, co se mu honí hlavou nebo co potřebuje, tak si myslím, že by se mu obrovsky ulevilo, takhle mu nikdo nerozumíme a on je izolovaný..), už je tam týden a podle personálu je to pořád stejné, taky se mi zdá, že se zastavilo počáteční rychlé zlepšování jeho stavu, hybnost je přibližně pořád stejná jako třeba před týdnem.
Jsem z toho zoufalá, sestry sice říkají, že to bude zase dobré, že má šanci vyváznout z toho bez následků, jen to chce čas, já si ale neumím představit, jakým způsobem se to "stane", že začne polykat tak, aby nemusel mít tracheostomii, jak si najednou sám sedne nebo stoupne, když teď to prostě nejde a nejsou ani žádné pokroky v hybnosti.