Rozumím ti. Vyrostla jsem v obrovském bytě. Za prací jsem odešla do Prahy a bydlela na ubytovně. V pokoji jsme byly tři a moc jsme si nesedly. O kuchyň, koupelnu, záchod... se dělilo 6 osob. Žila jsem tak 5 let a byla v depresích.

Co poradit tobě? Nezoufej, bude líp.
Nevím, jak máš staré děti, ale syn od 9ti let chodí už ven sám. Domluví se s kamarády a před domem si dají na hřišti fotbal apod. Hned je doma klidněji. Také má řadu kroužků (většina je v rámci školy), které nevyžadují ode mě taxikaření a přitom se zabaví mimo domov.
Hodně také záleží na denním režimu vaší rodiny. Postupně si to sedne. Naučíte se, jak se navzájem "vyhýbat". Já jsem v tom na ubytovně byla mistr.
Také je možné občas vyhnat tatínka s dětmi ven samotné a hned máš chvilku pro sebe. Po druhé vypadneš zase s dětmi ty a oddychne si manžel. U nás to tak funguje. Prostě máme řadu aktivit společných, ale nebráníme se i "rozdělení rodiny".

Přeju hodně štěstí a pevné nervy.