Úplně Tě chápu, a to i jako bezdětná a žijící momentálně sama bez chlapa.

Narodila jsem se v domě, vyrostla jsem v domě, i můj první podnájem byl dům. Nejdřív jsme do mých třinácti let bydleli s celou rodinou u babičky s její rodinou a v mém dětství tam žila i mámina sestra s celou rodinou. Tudíž v jednom baráku tři rodiny. Pak jsme jako rodina žili sami, když jsem se odstěhovala, tak do podnájmu s dalšími pěti lidmi. Pokoj jsem měla s kamarádkou.

Svůj vlastní pokoj v domě jsem měla pouze ve věku 14-17 let.

Když jsem se rozhodla žít úplně sama, koupila jsem si garsonku, nikdy jiný tam se mnou nebyl, bydlela jsem pod střechou ve 4. patře v bytě s balkonem. Myslela jsem, že se zblázním, že se tam udusím, nemohla jsem ven a to mě drtilo.

Když jsem se stěhovala posledně, koupila jsem si byt s předzahrádkou a to mě zachránilo, ačkoli se o předzahrádku vůbec nestarám, nemám na to buňky, v podstatě zahradničení je něco, co mi nikdy nebude blízké, ale cítím se tady volná a žije se mi tu skvěle.

I když až budu mít děti, jednou bych určitě časem dům chtěla, prostě jsem tam vyrostla a myslím si, že je to tím.

A znám hodně lidí, co to tak mají.