"nejlepší doba naučit ty děti, že věci se nevyřeší tím, že určíme obětního beránka, ne?
Až půjdou do prvního zaměstnání, budou připravené na to, že problém s věčně prdícím kolegou nevyřeší tak, že půjdou za pančelkou, tedy pardon, za šéfem, a dupnou si, ať ho vyrazí. "

No, "dupnout si, ať ho vyrazí" je extrémní a zkratkovité řešení, ale určitě lze vysledovat analogii s ječícím spolužákem.

Ječení i prdění mě obtěžuje.
Jako první krok se pokusím zjednat nápravu - tj. aby spolužák neječel a kolega neprděl.
První to řeknu jemu, pokud to z nějakých důvodů nepůjde, tak učiteli/nadřízenému.
Ten ho samozřejmě hned nevyhodí a i by to bylo neadekvátní, ale měl by se pokusit zjednat nějakou nápravu (kolegu si zavolat stranou a požádat ho, aby neprděl v kanceláři. Toho chlapce asi požádat nepostačí, když je ten projev pravděpodobně reakcí na něco, co ho stresuje, a on sám to nemá pod kontrolou. Ale určitě by to měl řešit s jeho asistentem, a možná do toho zapojit i jeho samotného. Nevím o postižených vlastně nic, ale pokud je ten chlapec schopen studia na gymnáziu, tak musí být alespoň v některém směru dost inteligentní. Bylo by neproveditelné s ním promluvit ve stylu - když takto ječíš, tak to spolužákům vadí, co prožíváš, když ječíš, vadí ti něco? a co by ti pomohlo, aby ses necítil špatně a nemusel ječet?

A teprve kdyby tohle všechno i s asistentem selhalo, tak to řešit dál.

Já si myslím, že integrace je OK, ale odfláknutá integrace může napáchat víc škody než užitku. Já chápu, že dotyčný kluk za svou reakci nemůže, ale cožpak není cílem integrace naučit ostatní, jak se mají chovat k někomu, kdo je "jiný", ale i toho "jiného", jak se má chovat k nim? Vždyť cílem by asi mělo být, aby spolu obě strany i přes tu jinakost uměly komunikovat a vycházely. Ale pokud bude mít jedna strana pocit, že se druhé jen všechno toleruje a nikam se to nevyvíjí, tak nevím jak koho, ale mě by to moc velké toleranci a pochopení nenaučilo.