Ano, Veveru, však já to také tak píšu.

A pro odpůrce integrace:

syn je nyní v 7. třídě. Udělal nepřehlédnutelný pokrok. Jsem si jistá, že velkou roli sehrálo, že jsme se školou vždy táhli za jeden provaz. Obrovský kus práce odvedla hned na začátku učitelka na prvním stupni, mimořádně vnímavá a laskavá, která dokázala naučit synovy spolužáky, aby jeho odlišnosti akceptovali.
A synova asistentka, která dříve učila na škole pro autistické děti a stála vždy na jeho straně, což ovšem neznamená, že syna nechala ubližovat ostatním.
Vím určitě, že pro ostatní děti to nebylo vždycky jednoduché a mohli mu závidět i některé extrabuřty, třeba že si mohl uprostřed vyučování lehnout na matraci ve třídě a dát si dvacet.
Syn se naučil konflikty zvládat, tedy učí se pořád, ale těžko by se to povedlo, kdyby ho někdo strčil za mříže a nedovolil mu odkoukat od zdravých dětí, jak se to tedy má dělat. Důležité samozřejmě je, že sám chce. Ale to se děje až teď, když byl mladší, prostě jen přežíval v kolektivu ostatních.
Cynicky poznamenávám, že ono jich taky neubylo.

Tím ovšem nechci bagatelizovat potíže Hanajdina syna, ale opakuju: řešení musí najít škola, dobrá asistentka je základ.