Za mnou chodil v noci k posteli manželův dědeček. Máme ložnici v pokoji, kde bývala kuchyně a děda zde spával na gauči. Osobně jsme se nikdy nesetkali, zemřel dřív než mne manžel přivedl představit. Poprvé mne vyděsil tak, že sem křičela. Pak sem někde našla staré fotky, kde byl děda - stejný klobouk, stejné sáčko a malého manžela na klíně.
Já bych o tomhle nikdy netvrdila, že mám epilepsii.... já prostě nevím.. Netuším, proč.
Ale skončilo to, co máme děti. Za bezdětna častý jev.