Znám tu tyhle předávané strachy a traumata již na 3.! generaci po holokaustu zblízka. Vůbec nejde jen o strach z uniforem, mám kamaráda, který je Slovák a který dnes v roce 2014 má tak zvláštní vztah ke kněžím a mnichům. Je to kombinace fascinace, šíleného strachu a odporu. Chodí pracovně do dvou klášterů /protože jej to tam neskutečně přitahuje/ a pokaždé z toho hrůzu a zároven je to pro něj výzva se k "satanovi" přiblížit. Ted mi došlo, že je asi dobré uvést historický kontext. Za Slovenského státu katolický klér ve velkém kolaboroval s nacisty a byl jejich prodlouženou rukou. Ten kamarád má všechny 4 prarodiče přeživší holokaustu. Vidět jeho tvář, když potká člověka v kolárku je zvláštní zážitek. Taková směsice malého kluka, který si dodává odvahy před třídní mlátičko a říká si "ted už si to nenechám líbit, ted se mupostavím". O tom, že se mu zdají sny i v dospělosti, že jede v přecpaném vlaku, uteče, slyší za sebou okované boty, štěkot vlčáků a nářek bitých věznů, ani nemluvím. Narozen v r. 1972.