Sjuu, jak to tak čtu, máš velký problém a nejsem přesvědčená o tom, že adopce u tebe něco vyřešila. Sama mám adoptovaného syna. 8 let jsme se snažili a nic. 2 pokusy v centru taky nevyšly. Dlouho jsem se téhle myšlence bránila, ale pak mi nějak došlo, že pokud chceme být rodina, jinak to nepůjde a nějak se to ve mě přepnulo. A za sebe musím říct, že v okamžiku, kdy jsem poprvé došla na naši sociálku pro info - bylo to rozhodnutí přes noc - mě se strašně, neskutečně vnitřně ulevilo, všechno ze mě spadlo a já prostě věděla, že se mrňouse dočkáme na 100%. Už nebyla žádná další obrečená menstruace, prostě nic. A věř, že nelituji, alespoň zatím - Vojtovi budou 2 roky. Dočkali jsme se ho za rok a půl, ale každý kraj je jiný. Teď už máme podanou druhou žádost a těšíme se jako poprvé. Nikdy nezapomenu na to, když mi manžel volal, že pro nás konečně mrňouse mají...když jsme se jeli seznámit se spisem...když jsme přijeli do kojeňáku a on se na nás smál... Tohle je nepřenosná zkušenost. Mě taky práce nebavila, obrečela jsem každou kolegyni, mladší, která odešla na mateřskou...ale práci prostě potřebuji. A nikdy mi z hlavy nezmizí myšlenka na vlastní dítě - neznáme příčinu, proč to nejde.... Ale zrovna tak mi nikdy nepřestane být líto, že ten náš mrňous byl 3 měsíce někde sám, jeden z mnoha... Ale upřímně si myslím, že ty s touto myšlenkou nejsi srovnaná. A věř, že psycholog to na tobě pozná. Asi bych se o tom snažila si s někým promluvit.