Když si vzpomenu na svá školní léta a nyní sleduji syny, troufám si říct, že pojetí "výchov" je v českém školství ne nešťastné, ale přímo kontraproduktivní.

Výtvarná výchova - měla by děti seznámit s různými výtvarnými technikami, děti by měli zkusit namalovat portrét, skutečnou budovu, lehce zabrousit do abstrakce... a hlavně neznámkovat - známkování už výtvarku znechutilo mnoha dětem, např. i mému synovi - jak ten dříve rád maloval a jak byl nešťastný z prvních špatných známek, protože výkres dle paní učitelky nebyl hezký - zjevně zapomněla že je pedagog a ne umělecký kritik
Dodnes si pamatuji na ten nepříjemný pocit, když jsme na konci hodiny vyskládali výkresy na podlahu a učitel je rovnal do sloupců podle toho, jakou přiřadil známku. Pamatuji si jak jsem přemýšlela, proč dal např. špatnou známku, když se mi obrázek líbí. Kdyby např. nad obrázky proběhla nějaká debata, co se mu na kterém obrázku líbí.
Naštěstí jsem chodila na výtvarku do LŠU a tam se mi líbilo, tam to splnilo svůj účel.

Hudebka - většinou biflování not "na sucho", bez znalosti toho, jak noty "číst" - pro naprostou většinu dětí k ničemu. Ty které chodí na hudebku do ZUŠ je to opakování toho co už znají, těm ostatním to nic nedá, k hudbě je to nepřivede, spíš naopak .
Občas se zpívalo a bylo nutno znát nazpaměť životopis + seznam oper Dvořáka a Smetany.

Tělocvik - tam hodně záleží na konkrétním učiteli.