Terezo, já bych skoro řekla, že tohle potká skoro každého, kdo má, co dělit resp. jeho děti mají, co dědit, i když přiznávám, že se tak vesměs neděje za života rodičů a nikdo neví předem, že ho to taky může potkat. Já bych se hádala před lety, že nám se to stát nemůže. Že jsme ponaučení dle tátovi hamounské sestry - obě jsme se ségrou viděly následky...
Naši rodinu takovéhle hamounství taky neminulo. Po smrti táty mě ségra s manželem oškubali o jakoukoliv možnost cokoliv po mých rodičích či prarodičích podědit. Jediné co mi pod nátlakem vyplatili byl podíl po tátovi - pár korun. Mamce prý slíbili, že vyplatí víc, ale pak jí řekli, proč by to dělali když v zápisu bylo jen těch pár korun... Ségra zneužila mou plnou moc danou mámě (aby za mě vyřídila pozůstalost po tátovi), aby si převedla veškerý mámy majetek na sebe (věcné břemeno)... Pořád jsem si říkala, že se mám nad to povznést... ale roky mi to fakt nešlo.
Ségra se odvolávala na to, že musí o maminku pečovat jenže mojí mamince bylo 53 let a dodneška, kdy jde jí okolo 65 maká na zahrádce, denně zalévá velkou zahradu, v létě vaří kečupy, marmelády, zavařuje, hlídá ségry děti, vaří jim, funguje jako odvod do školky (do školy starší už chodí sami), jako odvod na kroužky, hlídá když jsou nemocní, musí financovat všeho polovinu na domu renovace...(i pračku musí platit z poloviny)... K nám může jedině když ségra dovolí... tak já nevím, kdo o koho reálně pečuje Teď moje maminka pečuje o ségry děti, svou maminku... Ségra nejsou zvyklí si čerpat dovolenou na péči o děti, takže je velký problém i když chceme babičku vyvézt někam na výlet - nejde to, protože nemá kdo by pečoval o prababičku... Vše je problém.
Maminka si často stěžuje, že se k ní nechovají hezky, neprosí, neděkují...
Občas mě to sice ještě zaškrábe v hlavě, že oni nemusí platit žádnou hypotéku, že nemusí kupovat jako my vše, protože jim tam vše zůstalo po předcích. Na stranu druhou si vždy uvědomím, že já bych to takhle jednoduché neměla, protože bych neměla srdce na to, abych takhle ségru obešla, takže bych ji stejně vyplácela z poloviny všeho... Takže nakonec si říkám, že jsem ráda, že se máme s mužem rádi, že máme zdravé děti, máme kde bydlet, nakonec je vcelku výhra i to, že jsme dál od rodičů, takže si žijeme dle svého... snažíme se na tom najít pozitiva.
Ad naše děti - nevíme, co bude, každopádně víme, že budeme chtít, aby jedna druhou vyplatila z reálné prodejní ceny a nebo aby se nemovitost prodala a peníze se rozdělily. Dopečovávání nevím, jak by mělo vypadat při dnešní zaneprázdněnosti všech. Myslím, že už i dnes, co slyším od známých si většina platí penziony s péčí... protože děti chodí do práce, nemají čas.