Zapomínaly jsme na prvním stupni velmi často, dlouho do páté třídy. Holka nosila poznámky, při určitém počtu následovalo napomenutí třídního učitele, při dalším důtka třídního učitele, pak důtka ředitele. Hádala jsem se celé roky, že není možno hodnotit zapomínání stejně jako nedbalost, protože moje dítě není nedbalé, ale nezralé. Holka vystresovaná, počet bodů, za něž se "získávaly" příslušné záznamy, s vyššími ročníky klesal, takže moje dítě, ač se zlepšovalo, stále nestíhalo. Celých pět let jsme byly na pokraji dvojky z chování. Jednou jsem nepříjemný rozhovor s učitelkou zakončila zdvořilým, ale pevným upozorněním "Doufám, že to nebudu muset řešit s panem ředitelem," a třídní mi od té doby dala pokoj. Ustála to dcera i já. Nemyslím, že zapomínání, byť časté, ale nikoliv nedbalé, je důvodem ke dvojce z chování, a u ředitele bych byla ochotná se pohádat a řešit to i výš. Naštěstí to nebylo nutné. Od druhého stupně problém není, dcera vyspěla, ale přístup školy mi dodnes vadí.