A rady, že do poradny rozhodně ne, bych taky nebrala za bernou minci.

Nejde o ten papír, ale o to, že dítě má nějaký problém, který se může táhnout a na konci druhé třídy už může být hodně pozdě.

S procvičováním je potřeba začít tam, kde holčička naposledy zvládala a obávám se, že to bylo někde u počítání do 10. Podle mě nemá ještě ani představu, co představují ta čísla 19 a 12, takže s nimi může těžko manipulovat.

Vadí mi tohle bagatelizování problémů v matematice. Dyskalkuliků je v populaci podobný počet jako dyslektiků, jenže diagnostikovaných je jich podstatně méně. Nejprve se ty potíže řeší tím, že se nad nimi mává rukám ve stylu „to se naučí“, později zase s tím „že každý holt není génius“. Jak se cítí dítě, je fuk.

Já bych klidně do poradny zašla. Ne kvůli papíru, ale kvůli informacím, jak s malou pracovat. protože ve škole se tohle s největší pravděpodobností nedozvíš. Právě píšu závěrečnou práci o dyskalkulii a povědomí učitelek prvního stupně o způsobech, jak pomoci dětem s matematickými obtížemi, je žalostné. A začít napravovat ve třetí třídě je pozdě, jak mi potvrdili i v poradně, kde jsem byla na praxi.